Pletiva cévnatých rostlin

Pletiva cévnatých rostlin

• studiem pletiv se zabývá histologie
• cévnatá rostlina je charakterizována převahou sporofytu nad gametofytem a přítomností pravých pletiv

Pletivo – skupina buněk majících stejnou funkci, tvar a původ

• jednoduché – 1 typ buněk
• složené – více typů buněk (plasmodesmy)

 

Interceluláry – mezibuněčné prostory vyplněné vzduchem

• schizogenní – vznik rozestoupením buněčných stěn (parenchymatické buňky); štěrbina průduchů listu, siličné a pryskyřičné kanálky
• lyzigenní – vznikají rozpouštěním buněčné stěny; siličné nádržky citrusů
• rhexigenní – vznikají mechanickým potrháním buněčné stěny; střední dutina ve stonku trav – potrhání růstem

 

Pletiva dle tvaru:

• parenchymatická – tenká buněčná stěna
  • parenchym – buňky různého tvaru
  • merenchym – kulaté buňky
  • aerenchym – velké interceluláry (převyšují objem buněk)
  • aktinenchym – hvězdicovité buňky; provzdušňovací funkce, nadlehčuje
  • asimilační parenchym – obsahuje plastidy
• prosenchym – má tenkou buněčnou stěnu, buňky jednostranně protažené, mají šikmé přepážky; růst do délky protažením buněk. Prosenchym je v lístcích mechů, je součástí tracheid (cévic)
• kolenchymatická – pletivo bez mezibuněčných prostor, buňky se ztlustlými hranami, zpevňuje a vyztužuje rostlinu
  • deskový – tloustnutí periklinálních stěn (periklina – má paralelní směr s tvarem orgánu x antiklina kolmá na periklinu); hrany stonku
  • rohový – na styku tří a více buněk; hluchavkovité (Lamiaceae), řapíky listů
• sklerenchymatická – buňky ztlustlé po celém povrchu, protoplast brzy odumírá (pecky), mají ochrannou funkci; pletivo tvořeno buď sklereidami nebo sklerenchymatickými vlákny – součást cévních svazků (např. len)

 

Pletiva podle fyziologického stáří:

rozdělujeme na meristémy (dělivá pletiva) a trvalá pletiva (soustavy pletiv krycí, vodivá a základní)

1. Meristémy

– mají trvalou schopnost dělení (mitóza), vznikají z nich nová pletiva

– jsou tvořeny buňkami, které mají většinou tvar krychle, mají velká jádra a proplastidy

– embryonální buňky a buňky schopné reparační regenerace

– podle původu dělíme meristémy na:

• protomeristémy – jsou embryonálního původu; v rostlině se vyskytují po celý život; jsou v apexu (vzrostný vrchol) – iniciála, která se radiálně dělí. činností protomeristémů vznikají primární meristémy
• primární meristémy – postupně se oddalují od protomeristému
  • protoderm – z něj vznikají primární krycí pletiva
  • prokambium – z něj vznikají primární vodivá pletiva
  • základní meristém – z něj vznikají základní pletiva
• sekundární meristémy – vznikají dediferenciací vodivých pletiv
  • kambium – vznik sekundárních vodivých pletiv (sekundární dřevo a sekundární lýko)
  • felogén – vznik sekundárních krycích pletiv – feloderma (zelená kůra), felém (vznik korku), lenticely (průchod plynů a vodní páry)

– dle produkce pletiv:

• dermatogen – vznik krycích pletiv
• periblem – vznik vodivých pletiv
• pleurom – vznik základních pletiv

– dle umístění:

• apikální – ve vzrostných vrcholech
• laterální – mimo osu a vzrostný vrchol; kambium, pericykl (postranní kořeny)
• interkalární – vmezeřený; mezi trvalými pletivy, trávy
• marginální – okrajové, na okrajích orgánů (listy)

 

           2. Trvalá pletiva

A) krycí – primární – produkována primárními dermatogeny (protoderm), epidermis a rhizodermis

epidermis

• jednovrstevná (x pepřovníky až 3 vrstvy), tvořena zploštělými buňkami, které nemají interceluláry, ale průduchové štěrbiny
• antikliny laločnaté
• vnější buněčná stěna kutinizována (x vodní rostliny), buňky nemají chloroplasty (x kapradiny)
• pokožka nadzemních částí rostlin – u druhotně tloustnoucích nahrazena felémovou vrstvou (poškození objemovými změnami)

deriváty epidermis:

• průduchy (stomata) – výměna plynů, výpar vody; u vyšších rostlin (od hlevíků), vznikají rozdělením jedné matečné buňky (schizogenně), tvořeny svěracími buňkami. Fungují na principu turgoru (vnitrobuněčný tlak), obsahují chloroplasty.
• vodní skuliny (hydatody) – trvale otevřené průduchy, vylučují vodu ve formě kapek – gutace (lomikameny, kontryhel)
• papily – bradavky, krátce vyčnívají nad povrch epidermis; sametový vzhled rostliny (orgánu) – Viola x wittrockiana (květ)
• trichomy – výrůstky buněk; vznik z trichoblastu
  • krycí (zakončeny špičkou)
  • žláznaté (zakončeny kuličkou)
  • žahavé (kopřiva)
  • resorpční (rosnatky – tentakule)
• emergence – stavebně zapojena i pletiva vodivá a základní, jinak jako trichomy, obsahují cévní svazky. např. trn růží

 

rhizodermis

• pokožka kořenů, bez průduchů a kutikuly, propustná pro plyny a roztoky látek, kořenové vlásky – rhiziny – zvětšení povrchu kořene
• jinak vše jako epidermis

deriváty rhizodermis:

• kořenové vlásky – jednobuněčné, vznik z trichoblastů, zvětšují povrch (resorpce), absorpce jen v určité části vývoje, jinak mykorrhiza (ne brukvovité a sítinovité)

 

– krycí – sekundární (peridermis, druhotná kůra)

• produkt sekundárního dermatogenu (felogén) – centrifugálně produkuje felém (korkotvorné pletivo), z něj borka (rhytidoma) – zbrázděná (nesouvislá vrstva felému) – borovice, smrk, ořešák,dub; hladká (souvislá vrstva felému) – buk. Centripetálně produkuje felodermu (má pomocnou asimilační funkci) – zelená kůra, obsahuje chloroplasty. Buňky parenchymatického typu. Lenticely (čočinky) – parenchymatické pletivo, které proráží borku, funkčně mrtvé (bez černý, zlatice, bříza)

 

 

B) vodivá – umožňují dálkový transport látek:

• transpirační tok – od kořene, minerální látky, dřevo (xylém, hadrom) – tracheje, tracheidy
• asimilační tok – organické látky (sacharidy), od listů do místa spotřeby; lýko (floém, leptom) – sítkovice

floém

• sítkovice – parenchymatický charakter, protáhlé, živé buňky; nezdřevnatělá buněčná stěna
• příčné přepážky sítkovitě proděravělé (různá velikost otvorů)
• sítková políčka – přepážka není celá proděravělá
• fungují 1 vegetační sezonu (u jednoděložných déle), potom mizí, na jaře nové. Sítková políčka jsou zanášena kalózou – nerozpustná (některé rostliny ji umí rozpustit – lípa, vinná réva)
• okolo průvodní buňky
• lýkový parenchym
• sklerenchymatické provazce – tvrdé lýko (len, konopí, juta, sisal – agáve)
• typy lýka dle původu:
  • primární lýko (derivát prokambia) – protofloém (po dobu prodluž. růstu), metafloém (po ukončení prodlužovacího růstu) – ne jednoděložné !
  • sekundární (deuterofloém) – derivát kambia

xylém

• 

  cévice

  cévice (tracheidy) – prozenchymatického původu (protáhlé, šikmá přepážka), mají lignifikovanou buněčnou stěnu. Na nich dvůrkaté tečky (dvoutečky) – komunikace – osmotický tlak – pohyb tělíska (torus), otvor (porus)

• funkčně mrtvé
• příčná přepážka bez perforace
• u nahosemenných jediný typ xylému
• cévy (tracheje) – široké trubice, vznikly rozpuštění příč.přehrádek tracheálních článků; funkčně mrtvé. buněčná stěna charakteristicky ztlustlá – kroužkovitě, spirálovitě
• sklerenchymatická vlákna (libriform)
• dřevní parenchym – živá hmota uvnitř dřevní masy, paralelně s vodivými elementy
• paprskový parenchym – radiálně, dlouhověký; zásobní funkce
• thyly – parenchymatické buňky uvnitř cévy, mohou ji ucpat (odumře – akát, meruňka)
• typy dřeva dle původu:
  • primární dřevo (derivát prokambia) – protoxylém (ztlustliny kruhy, šroubovice), metaxylém (po ukončení dlouživého růstu; ztlustlé šroubovitě, schodovitě, síťovitě)
  • sekundární (deuteroxylém) – derivát kambia; letokruhy – jarní (velká světlost, tenčí b.stěna) a letní dřevo (hustší, tlustější b. stěna). Dendrochronologie – určování stáří dřevěných staveb, nábytku dle letokruhů (jedle, dub)

cévní svazky – tvořeny lýkovou a dřevní částí, průvodními buňkami a parenchymatickou pochvou; procházejí všemi orgány rostliny

• dle přítomnosti kambia: otevřené (s kambiem), uzavřené (bez kambia)
• koncentrické (soustředné)
  • hadrocentrický – uprostřed dřevo
  • leptocentrický – uprostřed lýko
• radiální (paprsčité) – pravidelně se opakují, v kořenech; tetrarchií, diarchní; bez nebo s kambiem – floem ven
• kolaterální (boční) – vždy dřevostředný
• bikolaterální (dvoubočné) – lýko-dřevo-lýko (tykvovité, lilkovité)

 

C) základní – mají nejrůznější funkci a tvar (nejčastěji parenchym), vyplňují prostor mezi pletivy krycími a vodivými; různé druhy:

asimilační

• mezofyl – parenchymatické buňky; v listu
• chlorenchym – ve stonku

zásobní – v podzemních částech (kořeny, oddenky, hlízy, bulvy)

• vodní – merenchym

aerenchymatická s.l.

• aerenchym – velké interceluláry
• aktinenchym – nadnáší, provzdušňuje; tvoří síť procházející celou rostlinou

mechanická – opora; sklerenchymatická, kolenchymatická pletiva, dřevo lignifikované cévy

sekreční – uvolňují sekret (roztok sacharidů, silice); jedno nebo vícebuněčné struktury, které se liší od okolí obsahem

• nektaria – florální; extraflorální (třešeň, višeň, mandloňovité, mučenka, vrba), emergence (roztoky jednoduchých sacharidů)
• idioblasty – jednobuněčné, tlustostěnné, vyplněné silicemi
• vyměšovací kanálky – siličné (miříkovité), pryskyřičné, slizové (slézovité, lípovité) – mezibuněčné prostory, procházejí celou rostlinou, schizogenní interceluláry
• siličné nádržky – lyzigenní interceluláry (routovité, zázvorovité)
• mléčnice – obsahují latex (terpeny, složitá směs látek, obsahují alkaloidy, obranný mechanismus); pryšcovité, hvězdnicovité (čekankovité), morušovité, zvonkovité, mákovité, javorovité
  • článkované – nemají jádro
  • nečlánkované – největší buňky rostlinného těla, prochází celou rostlinou

hojivá pletiva – v místě poškození rostliny, vzniká dediferenciací trvalých pletiv (parenchymatické buňky) – kambium, dřevní parenchym,…

hypertrofie (zvětšení objemu parenchymatických buněk v blízkosti poranění, snížení ztrát vody) → hyperplazie (mitóza zvětšených buněk) → kalus (= zával, zaplnění) → dediferenciace dle místa, kde se nachází

 

 

Zdroj: výuka FPE ZČU, zahrnuta jsou i fakta z učebnice Kubát, K., a kol.: Botanika. Scientia, Praha 1998.